Do dvacátého století (1849-1900)…
V minulém díle jsme popsaly Prahu doby první poloviny 19. století, Prahu předrevoluční a revoluční. To, jak se Praha v době před revolucí průmyslově rozvíjela, jak se stala centrem průmyslové revoluce v Čechách, a jak v Praze probíhala revoluce, jaké měla dopady, kdo potlačil národní povstání Čechů, jak toto povstání začalo, a jaké mělo důsledky. Nyní se dostáváme k době porevoluční, za vlády Františka Josefa I., který bude vládnout monarchii a českým zemím pevnou rukou, až do své smrti v roce 1916.
Roku 1857 začíná rozvoj Nuslí, které odkoupil bohatý měšťan Alois Procházka. Do této čtvrti proniká průmyslová revoluce, vzniká nádraží a železniční síť, což vede ke zboření zdejšího zámku a statku, jsou stavěny činžovní domy a obec se rozrůstá. Tento rozvoj je završen vznikem Národního domu v roce 1870 a povýšením Nuslí na město, včetně pozice vlastního politického a soudního okresu v roce 1898, byť to mělo do určité míry podobné vedlejší důvody, jako v případě Vinohrad, o čemž se dočtete níže.
V roce 1861 bylo zřízeno vlastní zastupitelství Prahy, ve kterém postupně převládl vliv českých vlastenců nad německy mluvícími politiky a představiteli císařské moci. 16. února 1862 je tělocvičně české reálky v Panské ulici založen Miroslavem Tyršem a Jindřichem Fügnerem založen český spolek „Tělocvičná jednota pražská“, která je počátkem slavného a historického sportovního spolku Sokol.
Od roku 1869 se v rámci Prahy konají sčítání lidu, a i na nich je vidět, jak se Praha rozrostla. V roce 1869 žilo v královském hlavním městě Praze a přidružených pražských čtvrtích 270 tisíc lidí. Na počátku 20. století to bylo už přes 560 tisíc. Především díky urbanizaci a industrializaci. Ve stejném roce, 1869, byla otevřena Rudolfova lávka, třetí pražský visutý most vedoucí přes Vltavu. O dva roky dříve jsou Viničné Hory přejmenovány na Královské Vinohrady, dnešní čtvrť Vinohrady, které však sloužilo i postrannímu účelu centralistické vlády ve Vídni. Ta udělila Královským Vinohradům status města, a tím je vyčlenila z Prahy, aby zabránila Praze získat pozici nejlidnatějšího a nejvýznamnějšího města monarchie.
S přehledem jedním z nejimpozantnějších děl 19. století, které v Praze vzniklo, je budova Národního divadla, která byla stavěna od roku 1868 a otevřena 11. června 1881. Společně s Národním muzeem a dalšími institucemi, se stala významným symbolickým centrem českého obrozenectví a kulturního hnutí. Základní kámen byl položen 16. května 1868 s premiérou opery Dalibor od Bedřicha Smetany. Prvním architektem byl Josef Zítek, druhým architektem, který rekonstruoval divadlo po katastrofálním požáru, byl Josef Schulz.
Další významnou událostí byla přestavba Josefova v rámci pražské asanace, která měla zlepšit úroveň hygieny, kvalitu bydlení a urbanistické plánování v rámci města. Josefov navíc získal svůj název teprve v roce 1850. Do té doby se jmenoval „Židovské město“. Kromě jiného bylo důvodem i napodobení západních městských modelů s širokými bulváry a překonání středověké neuspořádané zástavby. S přípravami asanace se přišlo v 80. letech 19. století, od roku 1895 začala asanace, a ta na základě asanačního zákona trvala, až do roku 1943.
Od roku 1885 začal pozvolný a několikadílný proces částečné novogotické přestavby baziliky svatého Petra a Pavla na Vyšehradě. Již v roce 1866 došlo k rozhodnutí o odstranění překonaného pražského opevnění, které se z velké části nacházelo i na Vyšehradě. Jeho likvidace proběhla dostatečně efektivně, aby nepoškodila okolí.
Roku 1890 postihla Prahu stoletá povodeň, ale již další rok je v Praze zahájen provoz elektrické dráhy na Letné. Ve stejném roce proběhne jubilejní zemská výstava, sto let po první průmyslové výstavě konané v roce 1790 v pražském Klementinu. Všeobecná výstava, které se měli účastnit podnikatelé, představitelé kultury a společnosti ze všech národů, byla bojkotována německými vrstvami, a tak ve výsledku výstava především posloužila zájmům českých vlastenců, neboť Češi se stali dominantními reprezentanty výstavy. Výstavy se účastnilo dva a půl miliónu lidí, kteří tak byli svědky české průmyslové výstavby, technického, kulturního a společenského pokroku a rozvoje české národní mentality, zatímco němečtí nacionalisté ostrouhali.
Jak je vidět, vývoj druhé poloviny 19. století byl pro Prahu bombastický a důležitý, a nebýt politických machinací vídeňského dvora, mohla Praha dosáhnout, ještě významnějšího a světovějšího postavení, i důležitějšího, než měla Vídeň.
Autor: Štěpán Lipský, Praha, ČR, 25.10.2020
Psali jsme zde:
Nejnovější komentáře